Bobotov Kuk - Durmitor

průvodce Bobotov Kuk - Durmitor Stáhnout v GPX

Vytvořeno: 11.06.2013 Michal Čábela
V katalogu: Svět > Evropa > Dinárské hory > Durmitor
Obtížnost: vyšší
Délka: 2 dny
Geografické zařazení: Dinárské hory, Durmitor
Politické zařazení: Černá Hora
  • Jaro
    Jaro
  • Léto
    Léto
  • Podzim
    Podzim
  • VHT
    VHT
  • Výstupy
    Výstupy

Černá Hora, kdysi součást Jugoslávie, poté součást Srbska a nyní plně samostatný stát. Pro mnoho Čechů je Černá Hora jen stejná koupací destinace jako je Chorvatsko. Vzhledem ke vzdálenosti naštěstí (pro všechny, kteří nesnáší masový turismus) méně navštěvovaná než její severní soused. I tak jsou pláže a moře dorážející na pobřeží Černé Hory plné turistů chtivých opalovačky, stále stejných večerních procházek těmi stejnými uličkami nejbližšího přístavního městečka a po několika dnech možná i nudy. Přitom stačí ujet někdy jen pár kilometrů od pobřeží a svět se rázem změní, jste sami s domorodci, kteří se nesnaží kohokoliv, kdo vypadá jako turista obrat o poslední euro, naopak se rádi rozdělí o první poslední, poradí nebo jen popovídají – to je to, co Černou Horu dělá krásnou a přátelskou zemí kam se vždy rád vracím.



V horách

Probuzení v kempu Mlinsky potok u Míny je kouzelné, za seníkem se ozývá pasoucí se zvířectvo, první paprsky rozhánějí mlhu nad údolím ve kterém se dá tušit velké Crno ozero a temperamentní postarší kempař Mína pobíhá jako rtuť, zařizuje kde co, vylepšuje, domlouvá, láká mladé holky k sobě do kutlochu a je vždy nápomocen. Ten kdo ho ráno potká jako první může s určitostí počítat s dobrým základem do nového dne, tedy poctivým stakanem ještě poctivější slivovice. Pro člověka nezvyklého snídat 50ti procentní alkohol je to rána se kterou se vypořádává často ještě při zdolávání prvních výškových metrů nadcházejícího tre­ku.

Se skupinkou lidí, kteří chtějí potěšit oko a potrápit tělo nádherným Durmitorem vyrážím coby nejzkušenější a také asi hned po ránu (s Mínovo přičiněním) nejopilejší horal směrem k horám vykukujícím za korunami stromů. Přeskočíme jeden dva ostnaté ohradníky a kličkujeme mezi roztroušenými chatami západním směrem, směrem do hor. Cesta se zatím shoduje s šotolinovou cestou, kterou občas prosvičtí nějaké auto a vůbe, zatím jsme v civilizaci.

Těsně před zanořením se do krásného, zdravého lesa uhybáme z šotolinové cesty vlevo na cestu kamenitou, která se prudce svažuje. Odbočka je označená červeným rozcestníkem, minout se nedá. Po půlkilometrovém klesání docházíme na dno údolí, kterým protéká příjemný potůček. V jeho těsné blízkosti má v posledních letech budku již méně příjemný jakýsi správce parku vybrající za vstup do NP Durmitor – pod každým z nás vidí jedno euro a tedy vyskakuje a už se těší na naše penízky. Zaplatím – smlouvat se moc nedá, ale nakonec se celkem daří a platíme méně, jen je třeba vytrvat a neustoupit při prvním odmítnutí.

Do kopce

Nyní nám už nebrání nic v nasazení síly svalů a vytrvalosti, zatím byla cesta víceméně pouze z kopce, po překročení potůčku už pro změnu jen stoupáme. Cesta je velmi dobře prošlapaná a také značená a stoupá a stoupá… Po hodinové cestě stále vzhůru se mění charakter lesa, tedy přesněji, les končí. Přicházíme na rozcesti, které je na první velké louce na kterou narazíme. Je zde mnoho kamenů, skalek a hadů, pozor. Rozcestí je označeno rozcestníkem, nás zajímá Ledena pecena, tedy ledová jeskyně. Každý je natěšený na to, až se v parném letním slunci ochladí, mne zajímá, kolik sněhu zde letos bude a zda se bezpečně dostaneme až na dno jeskyně, uvidíme.

Cesta stoupá stále vzhůru, na obzoru se začíná ukazovat krásně ohlazená hora z bílého vápence na jejímž úpatí se nachází zmíněná jeskyně. Hora má příznačný název – Obla glava. Stezka nás vede nádhernou krasovou krajinou, velmi často obcházíme krasové závrty, stoupáme, klesáme a zase stoupáme. Některá místa jsou celkem prudká a je třeba se chytnout i rukama, ale takových je málo. Jsme zde, jako každý rok, na začátku července a zbytky sněhu se možná dají spíše přirovnat svým rozsahem k menším ledovcům. Jak nabíráme výšku, sněhová pole se zvětšují a také jejich frekvence výskytu stoupá. Po cca třech hodinách výstupu z kempu jsme u jeskyně.

Ledová jeskyně

Ledovka, neboli ledová jeskyně rozhodně stojí za návštěvu – tedy pokud je někdo nadšený speleolog a těší se na kolometrový komplex, asi bude zklamaný, ale pro běžného turistu je to vcelku zajímavý zážitek – slézt asi 20 metrů po prudkém sněhovém jazyku kamsi do skály, kde je spousta ledových krápníků, neboli rampouchů.:-) Slézáme po pravé straně jeskyně až na její dno, před dvěma lety zde bylo tolik sněhu, že bylo nutné se zajistit lanem – sjet po zadku do jezírek plných ledové vody a mezi kameny se nikomu (kupodivu) nechtělo. Dole je dost zima a šero, ale i bez svetru a čelovky se to dá zvládnout.

Sotva z jeskyně vyleze na denní světlo poslední skoro-speleolog, příchází poslední skupinka, která si dala trochu na čas a s vypětím posledních sil se škrábe k jeskyni. V tento okamžik zazní legendární pokyn – Jsme všichni, můžeme jít., což ti, kteří mají ještě tep vysoko nad svým obvyklým maximem, nekvitují s nadšením a tak se pauza protahuje. Po obnovení rovnováhy kyslíku v krvi u všech zůčastněných vyrážíme dále, sice chceme vystoupat na Bobotov Kuk, ale od jeskyně poměrně silně klesáme zpět do údolí. Na dně údolí se od nás odděluje malá skupinka a míří zpět do kempu se slovy, že toto stačí a není třeba se přeci rovnou uhnat, zbytek statečných stoupá po stále prudším suťovém poli k sedlu pod Boboťákem, zatím ještě nikdo netuší, jaké trable nás za chvíli čekají.

Vrtulník

Do sedla pod Bobotovo Kukem je to pěkná střecha, je zde hodně sněhu a volné suti, snažíme se neuklouznout a každý lituje, že nemá mačky, které by zde byly velmi užitečné. Pár minut před námi stoupají do sedla dvě Irky, obě mají nízké boty a nevypadají nějak velmi zkušeně, což se jedné brzy vymstilo. Pravděpodobně uklouzla a spadla nebo se jí zamotala hlava, každopádně najednou se po dlouhém neřízeném skluzu po hodně prudkém a tvrdém firnu ocitla mezi špičatými kameny pod firnovým polem. Aby toho nebylo málo, dopadla na záda.

Snažíme se jí pomoct ale vzhledem k tomu, že je dost potlučená a brní jí nohy, raději s ní vůbec nehýbáme, pouze ošetříme povrchová zranění a snažíme se jí obložit hliníkovou folií aby neztratila víc tepla než je třeba.

Co dál? Je třeba ji dopravit do nemocnice, což se lehko řekne, ovšem v Černé Hoře již hůře realizuje. Voláme kam se dá, po asi půl hodinovém vyjednávání to vypadá, že pomoc již je na cestě, míří k nám vrtulník. ovšem jediný vrtulník, který by nám mohl pomoci je v Kotoru a nemá dostatek paliva, tedy z Kotoru musí doletět do Podgorici, kde natankuje a z Podgorici bude pokračovat dále do Durmitoru, jinými slovy, čeká ho cca 250km vzdušnou čarou.

Čekáme hodinu, dvě, tři, po třech hodinách, kdy už zraněná holka začíná být trochu nešťastná, slušíme známý zvuk, který se blíží. Běžím na vyvýšené místo a stavím se do známé pozice (Y – yes). Pilot nás chvíli hledá, pak nám zakrouží nad hlavou a pokrauje dále. Když jsem viděl stroj, který přiletěl, chápu, nemá naviák a není to žádný malý obratný vrtulník, jak ho známe z Alp. Musí nalézt místo, kde vysadí záchranáře. Nakonec dva chlapíci v kombinézách vyskakují o cca 150 výkových metrů níže, na plochém sněhovém poli a vrtulník rovnou odlétá kamsi do údolí. Vydáváme se záchranářům pomoci s výbavou.


Fotogalerie


Chlapíci mají sice slušivé kombinézy a novou výbavu, ovšem podle rychlosti a zručnosti se kterou staví nosítka mám obavu, že jsme jejich první ostrý zásah. Nakonec se však i s naší pomocí daří a nosítka nabývají tvar, který jim byl předurčen výrobcem. Už úplně ztuhlá zraněná, která naštěstí nemá žádné akutní zranění vyžadující rychlé ošetření nás nedůvěřivě sleduje a v duchu si určitě říká, jak jí tito dva umělci dokáží dostrkat dolů.

S pomocí všech dostupných rukou zraněnou překládáme na nosítka tak, aby se pokud možno co nejméně pohnula, záchranáři jí fixují a nastává druhá komplikace – tedy dostat ji i s nosítkama dolů na plató, kde je vyzvedne pilot. Vybírám tři silné kluky a v šesti se snažíme zraněnou na nosítkách snést co nejopatrněji dolů, což je mnohdy poměrně náročné a ne úplně bezpečné – všude je spousta volné suti, která s námi se všemi odjíždí, vrávoráme a často se nosítek spíše držíme než abychom je nesli.

Po dosti dlouhém a strastiplném sestupu na sněhové pole máme konečně zase alespoň trochu pevnou půdu (sníh) pod nohama. Jeden ze záchranářů startuje vysílačku, vytahuje pilota z hospody a za chvíli nám už hučí stroj nad hlavami. Aby to nebylo tak jednoduché, pilot nemůže přistát, protože by se mohl probořit, tedy se pouze z lehka dotýká lyžinami povrchu a snaží se držet stabilní pozici. Snad každému z nás se v tu chvíli vybaví chvíle z akčních filmů, kde zraněné nesou přikrčení vojáci do vrtulníku připraveného k odletu. I my běžíme k vrtulníku, nevystrkujeme hlavy a snažíme se nebýt odfouknutí. Nad hlavou nám řve turbína a sviští rotor, zážitek.

Loučíme se v podřepu se zraněnou i její parťačkou, záchranáři nám děkují za pomoc, bez nás by to nezvládli a odlétají…ještě chvíli je slyšet hluk motoru a za chvíli jsme opět sami. Je pozdě, na Škrčko ozero, kam míříme je to ještě pořádný kus cesty, tedy je třeba šlápnout do pedálů. Holka nám pak ještě napsala z nemocnice a naštěsti se vše obešlo bez trvalých následků

Bobotov Kuk

Vracíme se zpět k ostatním a mížíme, nyní již bez kolizí, do sedla pod Bobotovo Kukem. Zde shanuzejme tlumiče vášní a spolu s dobrovolníky, kterým se nechce až na úplný vrchol je zanecháváme v sedle. Ostatní se drápou vzhůru. Cesta ze sedla je opět dobře zřejmá a na vrchol to trvá asi 30 minut. Ve vrchních partiích je občas třeba použíi i ruce, dokonce jsou tu občas k vidění i horolezecké nejty. Naštěstí naše vrcholové družstvo už má nějaký ten kopec v kapse, takže lehká expozice není žádným problémem. Z vrcholu 2523 metrů vysoko je krásně vidět celé údolí Škrčko ozera s jeho nádhernou barvou. Kousek od jezera se červená chata do které se již všichni řádně těší, však sluníčko už je jen kousek nad obzorem. Rychle se vracíme zpět do sedla.

Ze sedla nás čeká prudký sestup do bočního údolí, ovšem je třeba si dávat pozor, abychom neklesli moc, protože v tomto údolí zůstat nechceme, po sklesání nejprudší pasáže uhýbáme po vyšlapané stezce doprava a traverzujeme do zřetelného sedla. Před sedlem se ještě musíme vydrápat přes pár skalních prahů, kde je třeba si občas i navzájem pomoci. Ze sedla je již jen prudký sešup do údolí a pak trochu monotónní asi třičtvrtěhodinový pochod k chatě.

Návrat

Chata u Škrčko ozera je otevřená celé léto, někdy v ní chatař je, někdy zase ne, záleží asi na náladě, každopádně chata není v excelentním stavu, pokud nemáte rádi pobíhající hlodavce, dá se doporučit pouze stan.:-) V podkroví je několik pryčen a ve společenské místnosti dokonce i kamna, kde se dá večer zatopit a udělat si na plotně topinky. Po několika nočních anabázích s různě vypasenými hlodavci všeho možného druhu se ráno balíme na návrat do Žabljaku.

Vyrážíme velmi brzy a rozhodně se to vyplatí, ze zkušeností vím, jak je kopec hned nad chatou nepříjemný, pokud se vyrazí později, je třeba se na tenhle travnatý a zatraceně prudký kopec vyškrábat v pořádně pražícím slunci – celých 650metrů převýšení je totiž otočeno na jih a slunce se do něj nemilosrdně opírá, nikde žádný stín, pouze strmě nahoru. Za hodinu a půl jsme na vrcholu, nezbývá nám nic než se kochat výhledy a úžasným počasím, které jsme ještě před chvíli proklínali. Z vrcholu už nás čeká pouze pozvolný sestup s jedním markantnějším prahem (asi 300m) pod kterým se definitivně zanoříme do lesa a tím pokračujeme až zpět do kempu.

Praktické

  • Na začátku července bývá v horách ještě opravdu hodně sněhu a dost často nejsou vidět značky, také jsou sněhová pole možným zdrojem různých zranění…viz výše.
  • Autocamp Mlinski potok, Žabljak, jméno majitele Mina – minakamp@gmail.com, +382 69 497 625 – můžu opravdu jen doporučit, úžasný chlapík
  • Do ledové jeskyně je občas zapotřebí lano, nebo alespoň nějaká repšňůra na zajištění před uklouznutím
  • Černému jezeru vede asfaltová silnice, kudy proudí davy procházkařá a před jezerem se vybírá 1 euro na osobu jako vstup. Budku je možné obejít, ale často po nás chteli vstupenku i u jezera…nicméně koupačka v jezeře je úžasná.
  • Pokud máte rádi rafting, zkuste výlet po Taře v druhém nejhlubším kaňonu v Evropě.
  • Na mostu přes kaňon Tary se také dá skočit bungee
  • V nějaké místní restauraci rozhodně ochutnejte plieskavici, kačamak a čevapi, vše je výborné!

Komentáře

Nikdo to ještě neokomentoval. Buď první!

předpověď počasí - yr.no Předpověď počasí Žabljak - Durmitor

Aktuální počasí
  • Teplota: 6 °C
  • Podmínky: Partly cloudy
  • Vlhkost: n/a %
  • Vítr: North-northwest at speed 0.83 km/h
Předpověď
  • Partly cloudy
    Čt 21.9.
    4 / 8 °C
  • Cloudy
    Pá 22.9.
    5 / 9 °C
  • Partly cloudy
    So 23.9.
    10 / 14 °C
  • Rain
    Ne 24.9.
    9 / 13 °C
  • Rain
    Po 25.9.
    7 / 11 °C
  • Rain showers
    Út 26.9.
    10 / 14 °C
  • Partly cloudy
    St 27.9.
    12 / 16 °C

Mohlo by Tě zajímat


Avatar Michal Čábela

Michal Čábela (autor)

administrátor | průvodců: 15 | kometářů: 42 | příspěvků na blogu: 1 | aktivita:

Statistiky

Stav: schválená
Počet zobrazení: 4189
Potenciál: 16,271
Vytvořeno: 11.06.2013
Publikováno: 24.06.2013
Spojení: Černá Hora, Dinárské hory, Durmitor, Chata u Škrčko ozera, Bobotov Kuk, Sedlo pod Bobotovo Kukem, Strmý výstup a hodně sněhu, Ledová jeskyně, Černé jezero, Kemp Mlinsky potok, Žabljak - Durmitor