Kurdistán - rok v Asii (5)

článek Kurdistán - rok v Asii (5)

Vytvořeno: 25.02.2013 Rostislav Konopa
V katalogu: Svět > Asie

Takže dneska vyrážíme do Íránu…jo, kde jsme to skončili, u jezera Van, v Tatvanu. Ubytování jsme zde sehnali úplně luxusní v hotelu King, který se ovšem přestavoval, byl celý nějaký navlhlý, polovina bez střechy, nicméně za přijatelných 14 babek, dost jsem smlouval…vlasy mi prosím pak netrhejte. Leně se to sice nějak moc nezdálo, zvlášť, když jsme tam byli jedinými hosty, nicméně odkejvala to, pak mi ovšem trochu, no, když jinak nedáte, tak dost, nadávala. Domlouval jsem to totiž s nějakým malířem, který tam pracoval, mysleli jsme si, že si to chlapci vezmou do kapsy a bude to v pohodě, tak jsme to příliš neřešili, později se ukázalo, že si v průběhu přestavby hotelu místní chasníci do hotelu vodili slečny, nojo, nebijte mě, byl to tak trochu hodinovej hotel. Proto ty blbý pohledy a narážky, které, ač jsme je nemuseli řešit násilím, byly dost nepříjemné, hlavně když pak chtěli víc peněz, my nevěděli, komu máme platit a anglicky chlapci nerozuměli, jak již správně tušíte, ani slovo. Proto jsme tam místo zamýšlených dvou nocí přespali jenom jednu a ráno si to namířili přes jezero Van. Lena v hotelu ovšem, jak už se stává jejím dobrým zvykem, zapomněla lžíci, no, ale buďte bez starosti, dneska jsme v bufetu ukradli novou, Alláh odpusť.


Zjistili jsme, že přes jezero Van, které je místy hluboké prý až 400 metrů, jezdí lodní doprava a vzhledem k tomu, že Lena sbalila v tatvanském přístavu kapitána, který měl následující den loď řídit, usoudili jsme, že by zcela výjimečně nebylo špatné vyměnit otostop, jak stopování říkají místní, za loď gigantických rozměrů, jak můžete ostatně sami vidět. Loď jede přes jezero 4 hodiny, slouží víc pro nákladní přepravu než pro lidí, vejde se tam téměř 15 nákladních vagónů, ale i to je podle kapitána málo, a tak dostanou od vlády příští rok novou, větší mrchu, která považte, sežere těch nákladních vagónů kolem padesáti. Její velikost ponechávám na vaší fantazii, každopádně, na té, kterou jsme pluli, můžete v klidu bruslit na in-linech, navrhl jsem to kapitánovi jako zlepšení, ale jen se usmál a pozval nás na čaj. Plavba byla velkolepá, jezerníci, no, jak mám nazvat námořníky na obrovském jezeře? nás chtěli téměř utopit v čaji, takže nám lezl téměř ušima, Lenka se blejskla v uzlování a dokonce nás pustili i ke kormidlu. Když ty obrovský necky začaly zatáčet doprava, zas mi to vzali, a víte, jak mě to bavilo? Ach jo. Kapitán popisoval všechna hejblátka, představil nás posádce, lezli jsme v podstatě všude, kam nás napadlo, no paráda! Jen škoda, že to kormidlo mi sebrali celkem brzo… Náš kapitán tam byl hlavním šéfem, ale kromě jeho tam byli ještě další tři kapitáni, 7 inženýrů, 4 mechanici, kuchař, kuchař manager (jaká je jeho náplň, fakt nevím, asi buzerovat kuchaře), nějací další vometáci, atd., už nevím…jo, ještě vykladači nákladů.A tak jsme se bavili celou cestu až do Vanu i s našimi dvěma novými francouzkými kámoši.


Fotogalerie


Van je úžasnej, strávili jsme v něm téměř tři dny, okouzlil nás svýma cukrátkama, příjemnou atmosférou i báječným hoteliérem, který byl jak taťka, milý, i když cenu jsme samozřejmě zase usmlouvali. Potkali jsme tu dva Čechy, Karla a Evu z Brna, kteří pokračují také do Íránu, sjeli jsme společně na ostrov Akdamar, kde obyvatelé města často pořádají pikniky, protože je to velmi příjemné místo na koupačku. My jsme tam jeli zejména kvůli jednomu z nejzachovalejších arménských kostelů v Turecku. Stavba je z 10. století, úžasný… To ovšem nebrání místním holobrádkům, aby si tam otevřeli pivo a zapálili cígo. Blbouni prostě překračují kultury i hranice. Proboha, doufám, že se jednou nenajde blbec, který by je dál dohromady ve smyslu, proletáři všech zemí, spojte se. Ostrov je úchvatnej, plný ještěrek, divokejch černejch králíků, želv, o kytkách ani nemluvím. A koupačka…skvos­tná. Najdete tu samozřejmě i skládku, ale tak už to v Turecku chodí. Obešli jsme Vanský hrad, navštívili místní sirotčinec pro bílé kočky, což je místní rarita. Kočky, které se rodí jen ve Vanu a jeho okolí, mají často každé oko jiné, prý rády plavou (to bych chtěl vidět, haha), jsou ale velmi přítulné, jak jsme se na vlastní vočadla přesvědčili, hned bychom ji sbalili do báglu, bohužel stojí kolem 2000 dolarů báj voko, takže Šífů s Martinou žádnou kočku nepřivezu, žádná kámoška pro kocoury nebude, ale aspoň bychom si ji nepletli:-)

Z Vanu jsme v neděli 29.7. 07 zamířili, jak jinak než otostopem do příhraničního městečka na severovýchod do Dogubayazitu, asi 185 km od Vanu. Prý se tam stopovat moc nedá, pche, zastavil nám hned jeden dolmušák, což je místní minibus, při stopu se nám to stává dost často, většinou chtějí platit, proto je odmítáme. Když sám řidič říkal, no money, zdálo se to sice trochu podezřelý, ale přesto jsme vlezli do jámy lvové. Během jízdy se z nich vyklubali poměrně drzí otrapove, kteří nás chtěli natáhnout na íránských rijálech, nabízeli asi tak 3,5 x horší kurs než je oficiální, takže jsem je slušné poslal česky doprdele, není nad to se při tom usmívat a dělat, že ničemu nerozumíte, nicméně jinak to proběhlo bez problémů a za necelé dvě hoďky nás hodili až sem, což byl jeden z našich nejluxusnějších a nejrychlejších sto­pů.

Dogubayazit má asi 60 000 obyvatel, je to poměrně mladé město z první poloviny 20. století, ale stojí na staré pašerácké stezce, proto je tu velmi levné. Je tu velká vojenská posádka, spousta tanků, moc se netvářili, že by se chtěli fotit… Spali jsme za 10 babek za noc, což je bezkonkurenční, taky jsme si oblíbili místní vývařovnu, kde jsme byli pečení vaření, kebabky, dobrůtky, sladkůstky…no a já si konečně dopřál pivečko. Opět jsme se viděli s Christopherem a Adriánem, francouzkými kámoši, které jsme opustili ve Vanu, Adrian sežral nějaké otráveně jídlo, takže přišla na řadu naše profesionální lékárna, Martino, díky! Prohlédli jsme si úžasnou pevnost Ishaka Pashi že 17. století, udělali malý výlet do místních kopců, abychom zahlédli bájný Ararat, na jehož úpatí přistál chudák Noe, měl zatraceně úžasnej výhled, samozřejmě, až voda opadla:-) Malém nás sežral párek ovčáckých psů, ale tvářil jsem se drsně, takže bašta nebyla, jen mezi námi, moc se nám ulevilo. Včera dorazili Karel a Evča, kterým jsme poslali echo do Vanu, zašli jsme do hamamu, místních oddělených lázní, kde jsme
pobyli neuvěřitelné tři hodiny, poté, co nám málem při masáží sedřeli kůži z těla, vypili jsme zas hektolitry čaje a já se snažil naučit vrhcáby, neboli backgammon. Místní mají pár tisíc let náskok, takže si dokážete představit, jak mě roznesli. No, a dnes se Lena promění v bubáka a za pár hodin překročíme Írán… Takže držte nám palce a mějte se krásné…Hallo-money-goodbye!

Lenky a Rosti zápisky z roční cesty po Asii. Rok 2007
Pokračování a předchozí díl najdeš v odkazech níže.


Mohlo by Tě zajímat


Komentáře

Avatar Lukáš Schmidt Lukáš Schmidt

Super počtení, těším se na pokračování ;)


Avatar Rostislav Konopa

Rostislav Konopa (autor)

průvodců: 0 | kometářů: 0 | příspěvků na blogu: 0 | aktivita:

Statistiky

Stav: schválená
Počet zobrazení: 3215
Potenciál: 13,999
Vytvořeno: 25.02.2013
Publikováno: 25.02.2013
Spojení: Asie, Turecko, Iran: Z Tabrizu do Isfahanu - rok v Asii (6), Z Kappadokie k jezeru Van - rok v Asii (4)